Vlado Koláček - Velký nástup k bojováku - Letci - Žatec zájmové sdružení

Přejít na obsah
Veľký nástup k bojováku
Krásne leto roku 1985, konečne som dorazil do finále jednej etapy môjho života. Ukončil som vysokú školu v obore letecký inžinier (doktor oceľových vtákov) na prvý platný pokus bez prešľapu, v sobotu 13. júla som bol spolu s ostatnými mladými inžiniermi slávnostne vyradený z študentských lavíc a vykopnutý do života. Po poslednej prázdnino-dovolenke som o mesiac nastúpil do svojho prvého zamestnania k bojovému útvaru na ďalekom severozápade našej krajiny. Určenie znelo 11. stíhací letecký pluk Žatec, 3. divízia PVO so sídlom tamtiež.
Slnkom zaliaty pondelok nás privítal na jednom staručkom námestí, kde sme sa potulovali v slávnostných modrých uniformách pred vojdením do historickej budovy s veľkou sálou. K divízii nás nastupovalo okolo 130 dôstojníkov a rotmajstrov po ukončení stredných a vysokých škôl rôzneho zamerania. Hneď sme sa dozvedeli, že ešte nepôjdeme k svojim útvarom, najskôr musíme absolvovať vstupný výcvikový kurz v trvaní tri týždne. To aby sem mali úplnú predstavu, čo obnáša život u divízie, ktorá počas prebiehajúcej studenej vojny bráni západnú hranicu celého „socialistického tábora.“ Vtedy mala táto divízia toľko ľudí, ako celá dnešná naša armáda. A tak sme sa všetci presunuli do Chomutova k brigáde rádiotechnického zabezpečenia, ktorá bola poctená týmto prípravným kurzom. Odborné prednášky, školenia, ukážky, prebiehali jedna za druhou, na víkendy som cestovával do Trenčína , ktorý bol vzdialený asi 500 km samozrejme vlakom s prestupom v Prahe a prebehom z Hlavního na Střed a opačne, s obrovským červeným kufriskom. V nedeľu 25. augusta som sa veľmi netešil na polnočný návrat do Chomutova, lebo v pondelok nás čakal cezpoľný bez v plnej poľnej na čas, streľby a ešte nejaké testy. Koniec kurzu mal byť potom v piatok 30.augusta s odchodom k svojim bojovým útvarom, ktoré mala naša divízia roztrúsené po celých severozápadných aj južných Čechách. Požičal som si od rodičov oranžovú stodvadsiatku, ktorou som si mal tie presuny uľahčiť. Ráno nás nikto nezobudil o 6:00 na obvyklú rozcvičku, až nám bolo podozrivé toto milé prekvapenie. Vyliezli sme z ubytovne a vidím, všade navôkol domácich dôstojníkov v „kanadách „ s „dohodami“ a zbraňami, dokonca aj maskami prehodenými cez rameno. Nik si nás nevšíma, všetci behajú ako splašené mravce v mravenisku, keď ich ide vytopiť veľká voda. „8:00 veľký nástup celého kurzu“ kričí niekto pred jedálňou, tak sa riadime jeho pokynom.

VYPUKLA VOJNA?? Všetci sme zmätení a neveriacky pozeráme na ten riadený chaos. Na miestom buzeráku dostávame stručný a jasný pokyn. „Kurz sa s okamžitou platnosťou ruší, všetci sa budete hlásiť u svojich útvarov určenia tak, ako ste to mali v určovacích lístkoch! ROZCHOD!!… zostávame stáť s otvorenými ústami, nik nič nevysvetľuje, všetci navôkol lietajú ako splašení. V prvom rade hurááá, nemusíme na ten cezpoľný beh, v druhom rade… toto je čo??! Na vojne predsa nebývajú takéto neplánované zvraty.. niečo veľké sa muselo stať. Beriem troch kamošov do auta a zamierim po ceste č. 7 smer letisko Žatec, vzdialené asi 20 kilometrov. Letisko sa nachádza (už nie, je tam priemyselná zóna Triangel) na hlavnej ceste do Prahy, za križovatkou s cestou Žatec-Most, medzi obcami Velemyšleves, Bitozeves, Staňkovice. Sme na bráne asi za 20 minút od rýchleho opustenia výcvikového campusu, ktorý bol tak náhle zrušený. Hlavou nám letia všelijaké myšlienky, mlčíme, lebo fakt nevieme čo sa stalo. Dozorný pri vchode nám dáva tiež len strohý pokyn. „Cez cestu máte slobodárku, zložte si tam veci a hneď všetci na štáb pluku.“ Aj tu všetci pobehujú v poľných uniformách a kanadách, s maskami a zbraňami cez rameno alebo na opasku. O pár minút poklusom trielime na štáb. „Končiť pozor!“ privíta jeden z miestnych dôstojníkov iného, ktorý sa tvári veľmi dôležito.“ „ Páni dôstojníci a práporčíci, nemáme momentálne žiaden čas vám nič vysvetľovať, okamžite sa hláste u svojich jednotiek, zoznam visí na nástenke. Rozchod“!….

Toto ešte viac umocňuje v nás presvedčenie, že asi vypukla, alebo v najbližších dňoch vypukne vojna.. takí mladí a už budeme musieť zomrieť?? Na nástenke na chodbe štábu pluku čítam , Koláček prvá letka, Fábry druhá, Doval tretia.. Pekne nás rozhodili, ani spolu nebudeme môcť zomrieť, pomyslím si. Prvá viem kde je, lebo som tam vykonával asi mesačnú stáž v štvrtom ročníku u „Bedien-Mig-23“, práve keď som očakával narodenie svojho prvého potomka. Mám to najbližšie, o tri minútky sa hlásim v hangári, kde sídli inžinier letky. Kapitán Hudík ma privítal s úsmevom a bez toho veľkého napätia, ktoré bolo všade navôkol a dalo sa krájať. “No nazdar mladý, tak sa po roku aj čosi vidíme, si si lepšie ani vybrať nemohol,“ vidí môj vyplašený pohľad a hneď spresňuje.. „síce to vyzerá ako vojna, ale neboj, čas zomierania ešte nenastal, V NOCI VYHLÁSILI MOBILIZÁCIU CELEJ DIVÍZIE….“ „HURÁ, nezomriem,“ radostne mi prebleslo hlavou a začal som oslavovať, tú krásnu správu. Až neskôr som sa dozvedel, že 26.8.1985 o 01:00 (kedy inokedy ako tesne po polnoci?) z rozkazu prezidenta republiky bola vyhlásená „cvičná mobilizácia 3. divízie protivzdušnej obrany štátu v Žatci a boli „zdvihnuté“ aj všetky regionálne zainteresované zložky štátnej správy . Bolo to prvý krát od druhej svetovej, čo si niekto dovolil vyhlásiť mobilizáciu v letectve, s povolávaním a odvedením záloh (vojakov z civilu) aj civilnej techniky zo závodov a roľníckych družstiev, či štátnych majetkov presne podľa vopred pripraveného plánu (hlavne dopravných áut, autobusov atd.). Divízia v dome mieru mala asi 10 000 príslušníkov, ak by došlo k ostrej plnej mobilizácii, bola by doplnená niekde k 16tisícom. V dvoch plukoch, prvom a jedenástom bolo spolu asi 90 bojových lietadiel typu Mig -21PFM, MF a Mig-23MF, ML“. Ako to videl vtedajší veliteľ pluku podplukovník Václav Vašek?

„Co to všechno představovalo? Vyhlášení bojové pohotovosti (poplachu) celé divizi, t.zn. velitelství 3.d PVOS, dislokované na tzv. RUTu, kde je dnes umístěno velitelství 4. brigády rychlého nasazení, 11. slp, 23. lpr, 5. prrtz, (útvary letištního uzlu) a ostatní útvary v žateckém prostoru. Rozkaz prezidenta republiky byl rozeslán na všechny zainteresované řídící orgány, které měly dále organizovat zdárný průběh mobilizace. Pak následovala vlastní realizace mobilizačních plánů, a to byl docela kámen úrazu. Tehdejší MNO Milán Václavík a hlavně ti moudří páni, kteří mu tento nápad vnukli, si rozhodně neuvědomili, že termín konání byl pro žatecký region, soudobé chmelařské centrum, vybrán více než nešťastně. Pro zmíněné vojenské útvary to bylo v podstatě jedno, jestli jsou prověřovány v létě nebo v zimě. Avšak odvelení významného počtu stěžejních pracovníků , na nichž závisela sklizeň chmele a značného počtu vozidel mělo takřka katastrofální důsledky na sklizeň chmele. Tito lidé mohli naprosto stejné úkoly, které byly po dva týdny po nich vyžadovány, splnit úplně stejně v březnu , koncem června nebo začátkem října. Hned na počátku této velkolepé akce, kdy už všichni vojáci z povolání byli na svých místech, se nad severní Čechy začaly slétávat „nepřátelské“ cíle z NDR, Polska a Slovenska, které měli žatečtí stíhači „ničit“. Souběžně jsem musel odeslat vyčleněné síly na záložní letiště Panenský Týnec, kde byla následně redislokována 1. letka s letouny MiG-23MF k dalšímu plnění úkolů. Veškerá činnost na obou letištích byla podřízena jedinému účelu, splnit zadané úkoly co nejlépe. Jak už to u letectva chodí, více než u ostatních druhů zbraní, číhá zde nebezpečí ztráty životů. Na rozdíl od jiných suchozemských strojů se letadla pohybují v trojrozměrném prostoru a tak mají minimálně o 30% větší pravděpodobnost „průšvihu“. Proto jsou na všechny příslušníky letectva kladeny zvýšené nároky na připravenost a zároveň dodržování specifických bezpečnostních opatření. To vše probíhalo pod neustálým dohledem všude přítomných kontrolních orgánů, jejichž cílem bylo co nejvíce ztěžovat činnost všech velitelů a tím je dostávat do stresu, zkrátka do bojových podmínek. Fundovaněji mohou tuto situaci posoudit jen ti, kteří prožili opravdové bojové podmínky. ( Letci Žatec, Téměř válka.)

A vtedajší náčelník štábu pluku pán Josef Veselý: V době vyhlášení mobilizace jsem měl podle t.zv. bojového rozdílení funkci velitele bojové směny a tak mě o půlnoci probudil dozorčí pluku s tím, že se mám dostavit na pracoviště. Tam na mě již čekal důstojník operačního oddělení velitelství PVOS a předal mi dokument s rozkazem k otevření tzv. „obálky s rozkazem se smluveným obsahem“. Tuto činnost jsme mnohokrát nacvičovali a tak jsem předpokládal, že se opět jedná o jeden z mnoha rutinních nácviků, který bude ukončen obvyklým způsobem. Když jsem se k obálce dostal složitým způsobem otvírání trezorů a lámání pečetí, očekával jsem od kontrolního orgánu obvyklý pokyn „ukončete nácvik“ Ten nezazněl a já jsem pochopil, že jde do tuhého. Za pár vteřin jsem již předával rozkaz k uvedení do plné bojové pohotovosti a ke splnění úkolů mobilizačního rozvinutí 11.slp, 23.lpr a 5.prrtz. Nacvičená mašinerie se rozjela naplno, byla obsazena místa velení bojovými směnami, předsunuté skupiny vyrazily na záložní letiště, rozvinula se mobilizační pracoviště, bylo zahájeno přijímaní záloh a techniky z národního hospodářství a samozřejmě zaujata pohotovost č.1 letouny v rozptylových prostorech. Ukázalo se, že to, co je nalinkováno na papíře nemusí ještě fungovat ve skutečnosti. Ještě sedmý den nebylo jasné, kolik nastoupilo osob a bylo přijato techniky. Ještě nezačal skutečný boj a řada lidí již padala vyčerpáním z nevyspání. Navíc velkou „protiválečnou ofenzívu“ zahájili okresní tajemníci KSČ i řada dalších funkcionářů a ředitelů podniků, kterým v tomto ročním období chyběli lidé i technika k plnění úkolů národního hospodářství. A tak se postupně z objektů kasáren, z polygonů a polních ležení postupně vytráceli záložáci i technika a vraceli se zpět do výrobního procesu. Zejména důležitost sklizně zeleného zlata převážila nad snahou vycvičit nejlepší syny národa k rozdrcení imperialistů, kteří číhali za nedalekou státní hranicí (Letci Žatec, Téměř válka.)

Mne fakt veľmi odľahlo, že nejde o život, ale len o hru na vojakov, aj keď mimoriadneho rozsahu. Pre mňa nového príslušníka útvaru to znamenalo zaradenie sa na miesto technika lietadla, hneď som sa zoznámil aj so záložným poľným letiskom Panenský Týnec, kde bola naša prvá letka redislokovaná. Boli urobené aj ostré štarty na rôzne druhy cieľov, nemal som však pridelené žiadne lietadlo a tak som bol len pozorovateľom týchto hektických chvíľ, ktoré si potom už počas mojej profesionálnej kariéry nikto nedovolil s leteckou divíziou zopakovať v Československu, ani na Slovensku. Mobilizácia dopadla vcelku úspešne , vytvorila mi nečakané ANTRÉ počas prvých dní môjho skutočného profesionálneho života „doktora oceľových vtákov“.

Vlado Koláček
Návrat na obsah