Příběh parašutisty - 2. díl - Letci - Žatec zájmové sdružení

Přejít na obsah
Příběh parašutisty - II. Cesta do odboje…


Nedlouho po okupaci bylo jasné, že zanedlouho vypukne válka mezi Německem a ještě svobodnou Evropou. Mladí muži, studenti, židé, důstojníci chtěli ukázat, že se neztotožňují s kapitulací, kterou přijal prezident a generální štáb armády, a tak opustili republiku. Přecházeli hranice do Polska. Poláci, kteří též po Mnichovské dohodě zabrali část našeho území, začali si konečně uvědomovat, že dalším cílem Hitlerovi chamtivosti budou oni sami. I přes počáteční drobné potíže byli našim utečencům přátelsky nakloněni a nápomocni. Koneckonců, byly to polské lodě, na kterých později pluli naši uprchlíci do Francie. Zde byli naši vojáci nuceni podepsat pětiletý závazek služby v Cizinecké legii. Po vypuknutí války s Polskem byli tito z Legie propuštěni a zařazeni do nově se tvořící československé armády ve Francii. Někteří však do Francie neodjeli a vstoupili do armády již v Polsku. Během polské kampaně, která se velice rychle zvrhla v katastrofu, pak tito vojáci ustoupili se zbytky polské armády na východ, byli zajati rudou armádou a internováni v ruských zajateckých táborech. Na žádost české vlády v Londýně byli později propuštěni a posláni do Anglie, kde se zařadili do jednotek československé armády. Malá část zajatců v Rusku zůstala a stala se základem pozdější tzv. Svobodovy armády, která nakonec nabyla mnohem větších rozměrů, než československá armáda na Britských ostrovech.
Lidé, kteří se snažili z republiky uprchnout v období po porážce Polska to měli ovšem nesrovnatelně horší. Slovensko bylo samostatné, tudíž pro vstup na jeho území bylo zapotřebí cestovního pasu. Museli tudíž ilegálně přejít přes dva státy – Slovensko a Maďarsko a odtud do Jugoslávie. Cesta přes Maďarsko byla obtížná a nebezpečná, zima na začátku roku 1940 byla velmi krutá, teplota klesala až na -40ºC a ze slovensko-maďarské hranice to bylo do Budapešti okolo 150 km. Ti, kteří dorazili až na francouzský konzulát byli nemile překvapeni, neboť ač byli informováni opačně, konzulát s nimi nechtěl nic mít. Naprostá většina z uprchlíků byla pochytána policií a uvězněna v „Tolonc Haasz“, později odvezena na slovenské hranice.  Zde musím ovšem podotknout, že uprchlíci nakonec nebyli předáni slovenské pohraniční policii. Vojákům polské armády bylo dokonce povoleno volně se pohybovat v polských uniformách po území Maďarska, když po porážce překročili v Podkarpatské Rusi hranice.

Sám za sebe musím prohlásit, že jsem v tomto směru žádné problémy neměl. K dobru mi přišla zkušenost z období základní vojenské služby, kterou jsem vykonával ve slovenském Lučenci a tudíž jsem měl možnost poznat velmi dobře maďarskou mentalitu a řekl bych až přehnanou úctu k vyšší společnosti. Přechod hranic do Jugoslávie byl taktéž poměrně hladký. Jako osmičlenná skupina jsme přešli poblíž města Subotica. Pouze jeden člověk, jakýsi restauratér z Prahy, který měl omrzlé nohy, nemohl se dostat přes hranici. Nebylo na výběr, musel jsem ho přenést. Věřte mi, žádné peříčko to nebylo. Země byla po zimě působením jižního slunce dosti rozbředlá, takže když jsem toho člověka vláčel přes hranici, ztratil jsem v blátě boty. Zastavil nás jugoslávský pohraničník, úplný obr, hodil si toho chlapa přes rameno jako pytel brambor a odvedl nás na služebnu. Po odpočinku jsme byli převezeni do Bělehradu.

Po vyřízení formalit, vše trvalo asi tak tři dny, jsme nasedli na vlak a vydali se na blízký východ. Přes Řecko, Turecko, Sýrii do Bejrútu a Libanonu. Asi po týdnu cesty jsme se nalodili na francouzskou loď Compiegne a vypluli napříč Středozemním mořem do Marseilles. Tehdy ještě nebyla Itálie ve válce, tak to ještě bylo možné. V Marseilles jsme strávili asi dva dny. Za tu dobu jsme si mohli prohlédnout město, já jsem při pohledu na Chateau d´Iff  nedaleko pobřeží zavzpomínal na Alexandera Dumase a jeho Hraběte Monte Christo. Z Marseilles jsme byli převezeni do malého přístavního městečka Agde, kde se tou dobou již formovala čs. armáda. Místo se hemžilo českými důstojníky a vojáky v různých uniformách. Zde jsme byli zařazeni do různých jednotek a odesláni na různá místa v jižní Francii.

Já byl zařazen k protitankovému dělostřelectvu v La Nouvelle blízko Perpignanu, nedaleko španělských hranic. Když nás Francouzi oblékli do uniforem a dali nám pušky, neubránil jsem se pocitu, že jsem vojákem Napoleonovy Grand Armée na ústupu z Moskvy. Pušky byly zjevně vyrobeny ještě před 1. světovou válkou a těch pár děl, co jsme měli ve výzbroji, bylo sice nových ale tak malé ráže, že proti moderním tankům by neměly sebemenší šanci.

Mě osobně, a jistě jsem nebyl sám, Francie velmi zklamala. Země, která na ulici místo veřejných záchodků měla jen záclonky do výše pasu a kolem všude plno moče, byla nám úporně vtloukána do hlavy jako velice významný spojenec!

Nově se tvořící československá armáda ve Francii byla velmi různorodou sbírkou lidí takřka z celé Evropy, potažmo i světa. Byli zde samozřejmě zastoupeni uprchlíci z Protektorátu, dále pak čeští občané žijící ve Francii a koloniích, kteří neměli francouzské státní občanství, početná byla i skupina dobrovolníků z internačních táborů, která již prodělala jakousi bojovou zkušenost  ve španělské občanské válce, dohromady to dalo okolo pěti tisíc lidí.

Francouzská strategická koncepce se opírala o známou Maginotovu linii, pás opevnění táhnoucí se od švýcarských hranic až po Ardény na hranicích s Belgií. Oblast Ardén opevněna nebyla, neboť byla považována za neprostupnou (!!!) pro moderní armádu. Právě toho Němci využili a 16. května 1940 zaútočili právě tudy. Celá slavná „Maginotka“ se tím stala pro vedení války absolutně zbytečným kusem betonu. Francouzská a anglická vojska, spolu se zbytky armád zemí převálcovaných německou bleskovou válkou, chvatně ustupovala. Angličané byli obklíčeni v severní části Francie a poté slavně evakuováni z Dunkerque.

Je nutné podotknout, že z anglické expediční armády bylo zpět na ostrovy evakuováno, povětšinou v malých člunech, asi 190 000 mužů. Němcům padlo do rukou přibližně 90 000 zajatců, a co bylo pro další vývoj situace mnohem horší, Anglie přišla o naprostou většinu moderních výzbroje – tanků, dělostřelectva i ručních zbraní. Po evakuaci z Francie byla tedy prakticky beze zbraní, armáda měla v podstatě jen zastaralé dělostřelectvo a pušky. Šťastnou náhodou však zasáhla Hitlerova v budoucnosti tak proslulá prozřetelnost. V domnění, že po porážce Francie budou Angličané sami žádat o uzavření příměří, zadržel hlavní německý nápor na jednotky obklíčené u Dunkerque. Ministerským předsedou Anglie byl však zvolen Winston Churchill a ten se vzdát nehodlal. Než však Anglie získala z U.S.A. prakticky nové zbraně a nahradila tak ztráty od Dunkerque, uběhly ještě skoro dva roky…

Ústup rozbité francouzské armády téměř bez odporu pokračoval až do kapitulace, o kterou Francie požádala Německo začátkem června. V těžké situaci se ocitla i česká armáda, která posléze na žádost prezidenta Beneše, mezitím se přesunuvšího z U.S.A. do Londýna, a Jana Masaryka byla se souhlasem anglické vlády taktéž evakuována. Dělostřelci, u kterých jsem byl tou dobou zařazen, byli evakuováni na přelomu května a června do Gibraltaru a odtud pak lodí do anglického Portsmouthu. Ještě když jsme čekali na odjezd z Gibraltaru, mohli jsme spatřit velkou sílu anglických válečných lodí, vyplouvající do Středozemního moře. Na cestě do Anglie jsme se pak z lodního rozhlasu dozvěděli, že anglické obrněnce po neúspěšném vyjednávání s velícím admirálem rozstřílely francouzské válečné loďstvo. Jistě to nebylo pro Angličany lehké, hlavně po morální stránce, zaútočit na bývalé spojence, ale nebylo jiné možnosti. Francouzské lodi, v té době jedny z nejmodernějších ve své třídě, by padly do rukou Němců a staly se tak zbraní proti anglickému loďstvu. Angličané tak prokázali velkého bojového ducha a odhodlání nepoddat se Hitlerovi. Pro zajímavost musím ještě dodat, že armáda Francie byla v podstatě poražena rychleji než armáda Polska.
Návrat na obsah