Jaromír Palečný - Start z hotovosti - Letci - Žatec zájmové sdružení

Přejít na obsah
Start z hotovosti
Po tvářích mi stékají kapičky potu, nepříjemně mě svědí, na rtech cítím jejich slanou chuť. Stékají dále po bradě a krku. Cítím odporně teplou vlhkost po celém těle, které uvězněno ve výškovém oble-ku je značně přehřáté. Vlhká horká kůže prosí o studenou koupel. Je horké srpnové odpoledne, paprsky slunce pronikají hustým kouřmem, které je tolik typické pro severočeský region. Nemilosrdně rozpalují všechno  kovové či betonové. Ve sluchátkách tiše praská a v šumu je slyšet hovor techniků, ukrytých ve stínu křídla letounu. Přichází mě navštívit kočka Micka, maskot hotovostní jednotky a miláček všech pilotů, techniků i ostatních příslušníků směny. Micka je zvyklá chodit za piloty a usedat do kabin letounů. I tentokrát bez pozvání mně usedá do klína.  Já ji hladím po šedivé srsti zpocenou rukou v kožené rukavici. Micka přede a je navýsost spokojená. Čelním sklem kabiny pozoruji důvěrně známé okolí hotovostní stojánky, pojížděcí dráhu, vpravo od ní věž řízení letů, hangáry, vlevo vzletovou a přistávací dráhu.  Nad ní se zrcadlí rozehřátý vzduch a vytváří iluzi vodní hladiny.   Obraz okolní krajiny se mi před očima pomalu rozplývá, zorné pole se zužuje a já pomalu upadám do slastného polospánku.
„Proveďte vítr“, ozve se ve sluchátkách řízný rozkaz. Já po počátečním úleku rychle procitám. Křiknu na techniky a provádím obvyklé úkony pro spuštění motoru.  Motor spolehlivě ukončil spouštěcí cyklus, je odpojen vnější zdroj, technik zavírá kabinu, odstraňuje žebřík a dává mi znamení zdviženou levicí, v níž drží zajišťovadla katapultu. Je to pro pilota jasný signál, že katapult je odjištěn. Hbitě vyjíždím k vzletové dráze, provádím úkony před vzletem, dávám plný plyn a zapínám forsáž. V tom přichází hrozný úlek, po kabině běhá velké chlupaté monstrum, zubatou tlamu má dokořán. Skočí za zaměřovač, znovu mizí za mými zády a já si vmžiku uvědomím, že je to ubohá Micka, k smrti vyděšená řevem forsáže a ze všech stran ofukovaná ledovým vzduchem klimatizace kabiny. Rychle stahuji plyn na volnoběh, odjišťuji zámky překrytu kabiny a levou rukou ji nadzvedávám. Micka vyrazí deseticentimetrovou mezerou na svobodu a já s úlevou zavírám kabinu, zamykám ji a hermetuji.  Znovu dávám plný plyn, zapínám forsáž a nadzvukový supersonik vyráží zběsile dopředu.  Zvedám příď, po několika vteřinách se letoun odpoutává od země, zavírám podvozek a letmým pohledem kontroluji stopky. Sláva, normu pro vzlet jsem dodržel. Navazuji spojení s velitelským stanovištěm a řídím se jeho pokyny. Letoun ještě stále na forsážním režimu stoupá v ostrém úhlu nad hladinu kouřma a pak už letí v křišťálově čistým jiskřícím vzduchem, prozářeným ostrým slunečním svitem. Sklápím sluneční štítek, přepínám topení do  polohy automat a do kabiny proudí příjemný teplý vzduch. Mám teď chvíli čas uvažovat o události při startu, způsobené černým pasažérem. Kdyby to zvíře zůstalo v kabině, byl bych teď v pěkné bryndě. Micka by let ve velké výšce nepřežila a já bych byl svědkem jejího pomalého umírání. Kdybych se rozhodl k záchraně jejího života, musel bych přerušit plnění bojového úkolu a přistát. Znamenalo by to samozřejmě vyšetřování, sepisování protokolů a nakonec přísná kárná opatření. Brrr, raději zapuzuji chmurné představy a věnuji se orientaci. Dostávám další pokyny od letovoda, točím zatáčku do nového kurzu a hluboko pod sebou rozeznávám pásmo pohraničních šumavských lesů a dlouhý jazyk lipenské přehrady. Mačkám tlačítko rádia a ve sluchátkách slyším svůj vlastní hlas: „Vypínám forsáž, balkon 120, kurz 85, všechno v pořádku“.
 
Jaromír Palečný
Návrat na obsah