„Příčiny leteckých katastrof převažují se stále více na stranu pilotova zavinění. Technická stránka létání dosáhla již takové dokonalosti a tím i bezpečnosti, že havarie, způsobené poruchou stroje, jsou stále řidší. Proto dere se více do popředí otázka výběru osob k pilotnímu výcviku a jejich účelného školení. Letcem může býti každý zdravý člověk, jehož nervy normálně a pružně pracují a jehož duch není zeslaben všeho druhu vášněmi, pitím, pohlavními výstřednostmi, narkotiky.
Ten, kdo chová takovou úctu ke svému ušlechtilému „já“, že ho nehodlá znečistiti pochybnými rozkošemi a radostmi, vynikne vždy v každém sportu, a věnuje-li se letectví, dosáhne jistě suverenní, chladnokrevné jistoty, která teprve dělá letce. Vésti zdravý, čistý život je zvlášť pro letce podmínkou dobrého výsledku, poněvadž každé oslabení nervových schopností pilota za letu nutně vždy hraničí s katastrofou. Ještě snad v námořnictví bylo možno udržeti lichý předsudek, že napilé mužstvo intensivněji a s větším vnuknutím obsluhovalo loď v těžké bouři. Při létání to není možné, létání bez chladného, jasného ducha je sebevraždou.
Přivádí nás tedy letectví nepřímo zároveň k vyššímu pojetí pojímání života. Jakoby hmotné povznesení umělého ptáka k nebesům mělo se státi symbolem i povznesení duchovního, k němuž – jak jistě všichni vřele toužíme – veškery vnitřní duchové síly lidstva, byť těžce, přece jen nezadržitelně pracují.“
„Při budování moderních leteckých center klade se za hranicemi velký důraz na to, aby létající personál byl co možná nejúžeji připoután k letišti. Zvláštní charakter letecké služby vynucuje si totiž nutnost, kontrolovati do určitého stupně i soukromý život jednotlivce. Je jistě pozoruhodné, že právě v dnešní době, kdy pouta, jež společnost ukládala jednotlivcům v zájmu celku, tak povážlivě se uvolnila, že došlo i k poruchám právního řádu, že smysl pro povinnost a zavržena jakákoliv sebekázeň nebo dobrovolné podřízení osobního „já“ vyšším nutnostem – že právě v té době došlo k úžasnému rozvoji letectví, jež právě samou podstatou vyžaduje od svých pracovníků nejen úzkostlivé svědomitosti (ať už je to dělník, jenž na letadle pracuje, nebo pilot, který ho používá), nýbrž i dobrovolného omezení a zpřísnění vlastního života.
Ať už proto, že poznal a pochopil plnost radosti, již mu jeho zaměstnání poskytuje, nebo proto, že si uvědomil rozkošné štěstí, míti zdravé tělo i ducha, a pocítil potřebu takového stavu právě pro své povolání – dobrý letec nutně dříve nebo později ztrácí smysl pro tu kategorii světských „požitků“, která v sobě zahrnuje nemírné holdování narkotikům i alkoholu a neomezené, pseudosilácké hovění tělesným pudům. Kdyby jen to bylo jediné plus aviatiky – že totiž odvrací lidi od pouhého živočišného materialismu a vede je k poznávání vyšších hodnot života – stačilo by to již k její velikosti.
Ale člověk jest nádoba křehkosti a často dobrá předsevzetí jsou rozváta svůdným pokušením, které útočí na mladé síly. Aby adepti letectví byli co možná nejméně vydáni pokušením, která mohou zeslabiti jejich charakter i snížiti jejich tělesnou zdatnost – o to právě se snaží rozumné vlády…. Stále více se chápe, že je nutno těm, kdo se rozhodli pro těžkou a pro stát svrchovaně důležitou leteckou službu, poskytnouti jaksi v náhradu nějaké výhody. Pravda, jsou to jen výhody zdánlivé. Různé ty výhody jsou nutnou protiváhou vysilujících povinností. A prospěch státu, plynoucí z takové úpravy poměrů, je vůbec v nepoměru s vynaloženým finančním nákladem – který si kromě toho letec perně odslouží.
Ostatně stanovisko jen materiální tu nemůže rozhodovati. Rozpočet je příliš jasný – vláda, která svěřuje letcům tak drahý materiál, jako jsou letadla, musí si býti jista jejich dobrým tělesným i duševním stavem. Vždyť jediné letadlo, které se nerozbilo, poněvadž pilot byl spokojený a svěží člověk, zaplatí naráz všechny výdaje, jež snad pro zpříjemnění mimoslužebního života letců bylo nutno vynaložiti.
Angličané jsou střízliví počtáři. Dávno si již prokalkulovali, co jim přijde levněji: zda málo placený, nespokojený a ledajak žijící letecký personál, který tříská stroje, poněvadž v rozhodném okamžiku jeho nervy nevydrží, či personál, který po návratu ze služby nalezne na letišti vlídně zařízené místnosti, kde může dobře pojísti, pobaviti se s druhy a nalézti dobrou knihu a časopis.
Od takových letců, kteří mají na letišti takřka svůj domov, kteří nejsou nuceni často obtížně si zajišťovati nejnutnější životní potřeby v městě obyčejně vzdáleném a jimž tudíž ani nepřijde myšlenka, aby hledali pochybné vyražení ve veřejných místnostech, od takových je pak možno žádati, aby byli vždy na výši situace.
Ještě je v živé paměti chrabré počínání posádky vzducholodi R-33, která byla vichřicí stržena s poutacího stěžně a odnesena nad holandské pobřeží, ale přece se vrátila na své letiště. Takové charaktery děkují za svůj vývin zdravým podmínkám vývojovým, které jim byly popřány. Stanou-li se takové charaktery typem, je to nejpevnější záruka silného letectví.
Vůbec moment výchovy charakterů jest v letectví vyjádřen velmi jasně. Rovnice je zvratná: letectví potřebuje zdravých charakterů, ale ono si je samo i vychovává. Snad je to ta okolnost, že létající člověk mění doslova prostředí, v němž žije, že jeho poměr k životu se mění, že nelpí již tak houževnatě na věcech hmotných. Ovšem při výchově mladých letců nelze jen ponechati vše do té doby, až sama praxe náležitě přemění charakter nováčka, nýbrž je nutno této převýchově napomáhat i odklizovat s cesty vše, co by mohlo býti vývinu letce-člověka na újmu.
Zdravé tělo se u letce předpokládá. Je to podmínka, která se zjišťuje přísnou lékařskou prohlídkou. Dále jde již jen o to, aby toto zdraví bylo letci uchováno a aby se vyvíjel ke zdraví i duch. Proto hledí všude letecké správy čeliti tomu, aby nebyl mladý letec sváděn k výstřednímu a hýřivému životu. K tomu jsou náchylné slabé povahy, které hledají v letectví jen ukojení své touhy po vnějším efektu. ale ten, kdo se věnoval letectví z vážné snahy, je-li prostředí jen trochu snesitelné, zůstane připoután k letišti i ve volném čase, najde-li tam jen ušlechtilou zábavu a odbornou knihovnu. Poměrně nepatrný náklad vrací se pak stonásobně ve zvýšené služební způsobilosti letců a tím i ve zmenšeném jistě počtu nešťastných případů. Zdá se, že toto hledisko začíná býti uznáváno pomalu i u nás.“
(Antonín Hartman – Moderní velmoc, vyd. Masarykův letecký fond, 1925)
Autorem příspěvku je Jan Jackvéz Borůvka