Morálka válečných letců

Francie

Bitva o Francii, respektive západoevropská kampaň, byla pro spojenecké letce těžkým obdobím. Bez nadsázky můžeme konstatovat, že se jednalo o nejintenzivnější bojové nasazení českých stíhačů za celou válku, pokud tuto intenzitu budeme poměřovat s ohledem na počet vzdušných střetnutí s nepřítelem. Výše citovaný František Peřina nebyl jediným, kdo si na francouzské obloze sáhl na samé dno svých psychických a fyzickýchmožností. Díky svým brilantním výkonům ve vzduchu byl na návrh svého nadřízeného, nadporučíka Aloise Vašátka, zcela mimořádně povýšen do důstojnické hodnosti, ač postrádal požadované středoškolské vzdělání. Pouze muž s maturitou totiž mohl v československé prvorepublikové armádě získat důstojnické „frčky“.

Spitfire Mk.VB

Českým stíhačům bylo ve Francii přiznáno 154 vzdušných vítězství. Na frontě zanechali 18 padlých kamarádů, dalších 9 bylo zraněno (celkově v zemi galského kohouta zahynulo 27 českých letců). Pokud si uvědomíme, že do přímých bojů bylo nasazeno 110 z nich, dostáváme se k 16% ztrátám. Jestliže k tomu započítáme i v boji zraněné letce, dostaneme hrozivých 24 % ztrát. Pokud by kampaň, která začala 10. května a skončila již 22. června 1940, pokračovala nadále takovým tempem, bylo by naše letectvo za chvíli bez mužů.

Václav Jícha letecké eso se sedmi sestřely a mistr v pilotáži Spitfiru

Jedna z velkých postav Královského letectva, Paul Richey, přežil v rámci slavné britské 1. stíhací perutě bitvu o Francii. Mladý důstojník dokázal sestřelit sedm německých letounů, ale nakonec mu 19. května 1940 došlo štěstí. Byl sestřelen a vážně zraněn. Návrat k operační činnosti pro něho nebyl snadný: „

"Určitou dobu po svém návratu z Francie jsem se cítil jako člověk, který spí a zdá se mu sen. Všude kolem mne byl mírový ruch Londýna s podzemní dráhou a autobusy, restauracemi a divadly. Děvčata mne uváděla v úžas, stejně tak ticho, klid a mír červnového anglického venkova. […] Vidím kolem sebe lidi, každý spěchá za svými vlastními starostmi, a cítímz nich ten povýšený nezájem o věci, které se dějí za Kanálem. Nejdřív jsem byl ohromen a rozzuřen, když jsem zjistil, jak málo to všechny zajímá. Pak jsem si však pomyslel, že drsné a kruté vyburcování z této lhostejnosti už na sebe nenechá dlouho čekat. Pokud se mne týče, cítil jsem se bídně. Byl jsem jako zmlácený, celý strnulý a úplně vyčerpaný. Pohled na letadlo, místo aby ve mně vyvolával pocit dychtivého zájmu jako dřív, teď přinášel stavy fyzické nevolnosti. […] Už nikdy jsem nechtěl letadla ani vidět! Postupem času jsem se ale pomalu zotavoval – a jak se mi vracely síly a elán, začal jsem se na válku dívat jinak.“

Bitva o Británii

Příslušník II./JG 51, poručík Hans-Otto Lessing, poslal rodičům 17. srpna 1940 nadšený dopis popisující jeho nasazení v právě probíhající bitvě. Na jeho začátku se omluvil, že píše po takové době, ale jak jistě vědí, mají němečtí letci právě poněkud napilno. Den předtím se stal Lessing leteckým esem, jelikož zaznamenal své páté vítězství. Neopomenul rodičům připomenout, že se zároveň jednalo o jubilejní stý sestřel jeho jednotky. Zároveň uvedl, že nepřítele dostal, když se pokoušel poslat k zemi německý bombardér Junkers Ju 88. I když se mu podařilo britského stíhače sestřelit, nezabránil těžkému poškození Junkersu, který musel se dvěma zraněnými členy osádky nouzově přistát u Lille. Pár dní předtím se ocitl ve vynikající střelecké pozici, ale zasekly se mu zbraně. Po celý zbytek dne měl mizernou náladu.

Kpt. Paul Richey na kapotě svého Spitfiru po návratu k operační činnosti, léto 1941

Ze psaní vyplývá obdiv k velícímu důstojníkovi, kapitánu Horstu Tietzenovi, veliteli jeho letky, který do té doby dokázal sestřelit plných 19 protivníků: „Většinu jeho sestřelů jsem viděl. Je to fantastické, jak on střílí. On je šéf, dovede nás na pozici a vybere cíle a my nemusíme dělat o moc víc než ho krýt. V naší Staffel máme báječný smysl pro spolupráci. Za svých devatenáct sestřelů určitě dostane Rytířský kříž. U mě to po čtvrtém sestřelu vypadá na vyznamenání Železným křížem 1. třídy.“ Lessing pokračoval tím, že vlastní ztráty eskadry jsou pouze mírné. Zatím nad Británii ztratili pouze sedm mužů. Velitelem jejich eskadry byl major Werner Mölders. Jednalo se o nejúspěšnější eskadru, a rovněž jejich skupina i 5. Staffel s 37 vítězstvími byla nejlepší v celé eskadře. Stíhači RAF v posledních dnech slábli, i když jednotlivci si vedli dobře. Spitfiry někdy předváděly krásné ukázky akrobacie: „Nedávno jsem s obdivem sledoval jednoho z nich, který si hrál s třiceti Messerschmitty, aniž se dostal do nebezpečí; ale takových jedinců je jen pár. Hurricany jsou staré utahané ,plečky‘.“

List zakončil mladý poručík velmi emotivně: „Je to pouze krátký dopis. Jeden by musel napsat knihu k tomu, aby podal dokonce pouze stručný obraz událostí. Prožívám nejkrásnější dobu svého života. Své místo bych nevyměnil ani s králem. Mír, bude po tomhle velice nudný!“ Hans-Otto Lessing se strachoval zcela zbytečně. Již druhý den odpoledne byl společně s Horstem Tietzinem sestřelen a zabit jednou „starou utahanou plečkou“. Tietzen téhož dne dosáhl vytouženého 20. vítězství. Stal se teprve čtvrtým německým pilotem, kterému se podařilo ve 2. světové válce dosáhnout této hranice. Štěstí ho však záhy opustilo. Oba německé letce sestřelili dva polští piloti z 501. perutě. Posmrtně Tietzen obdržel Rytířský kříž…

Zleva: npor. Alois Vašátko (12 sestřelů jistých a dva pravděpodobné v bitvě o Francii) a por. František Peřina (11 sestřelů jistě a dva pravděpodobné v bitvě o Francii)

Neděle 18. srpna 1940 byla pro Luftwaffe dnem hrozivých ztrát. Nejtěžší den, jak byla některými historiky pojmenována, pro ni znamenal 69 zničených a 31 poškozených letadel. Britové ve vzduchu ztratili 34 letounů, dalších 39 utrpělo poškození. Na zemi přišli o dalších 29 strojů, plus 23 poškozených. Byl to vskutku Nejtěžší den…

Luftwaffe ráda vytvářela obraz hrdinů naplněný pseudorytířským étosem. Velení povzbuzovalo své muže v honbě za co největším skóre. Ministr propagandy Goebbels v průběhu celé války velmi zdatně využíval agitační potenciál leteckých es. Ta měla jednak dodávat patřičný válečný elán, a jednak pozdvihnout morálku civilního obyvatelstva, trpícího v pozdější fázi války pod ničivým spojeneckým bombardováním. Nezanedbatelný nebyl ani vliv na německou mládež, vychovávanou od útlého věku v duchu národního socialismu.

Poškozený Spitfire útočí na Heinkel He 111 v bitvě o Británii

Mnohá německá esa ráda a velmi často využívala své „katschmarky“ (pilot, který kryl svému veliteli záda) k dosažení dalších a dalších vítězství. Poddůstojníci však byli mnohem méně častěji předmětem vyznamenání. Byli to však oni, kteří byli takříkajíc neustále na ráně, jelikož létali v sestavě na okraji formace nebo úplně vzadu. Nejeden z nich zklamaně poznamenal, že v reálu často platilo: jeden bílý proužek na kormidlo (označení vzdušného vítězství), za jednoho ztraceného katschmarka.

Královské letectvo bylo založeno na zcela jiném principu. Perutěmi prostupoval duch soukromé školy, přestože jejími členy byli muži ze všech společenských tříd. Velitelské posty v té době však zastávali především muži z vyšších tříd s odpovídajícím vzděláním. Jednotka byla vedena jako sportovní tým. Piloti se častovali oslovením „chap“ a zdrženlivost, sebeovládání a skromnost, byly vlastnostmi správného velitele. Chvástání či otevřeným emocím se každý snažil pokud možno vyhnout. Odvaha neznamenala ztřeštěnou smělost, ale překonání vlastního strachu. Dát najevo jeho příznaky se přitom nepovažovalo za slabost. Pokud však někdo vedl „pohřební“ řeči typu, zda přežije další den, odpovědí mu byl smích ostatních pilotů. Dotyčný proto raději opustil místnost.

Npor. Josef Příhoda a jeho věrná Paddy. Do své smrti zaznamenal pět jistých sestřelů, dva pravděpodobné a tři poškozené nepřátelské letouny.

Pro většinu pilotů RAF však nebyla válka ničím romantickým, či snad vzrušujícím obdobím v jejich mladém životě. Kapitán Ronald Wight, velitel letky u 213. peruti, své matce napsal: „Inu, další den je pryč a s ním i hodně bezvadných chlapů. Dnes jsem sundal další stodevítku, ale jako by se na nás vrhla celá Luftwaffe – bojujeme proti obrovské přesile. V souboji si mě vyhlédl jeden Messerschmitt, udělal mi do letadla pár dírek, měl jsem v kanceláři trochu nakouřeno, ale skopčák přestřelil a je mrtvý.“ Zbývá dodat, že 11. srpna 1940 byl 25letý Wight sestřelen a zabit…

Jak bitva gradovala, pocítili němečtí stíhači na vlastní kůži její strašlivou tíhu. Mnozí muži utíkali po instruktáži na latrínu. Byli neustále v akci a nikdo se nad tím nepozastavoval. Všechny bez výjimky trápil Kanál. Kanalkrankenheit, dosáhla nevídaných rozměrů. Britský autor Bungay výstižně popsal situaci v Luftwaffe: „Piloti měli žaludeční křeče, nemohli jíst a byli stále podrážděnější. Spotřeba cigaret a alkoholu rostla. Počty ukončených letů pro přehřátý motor, pokles tlaku oleje nebo poruchy přístrojů byly stále častější. Zdálo se, jakoby i stroje onemocněly. Ale byly to jen staré triky. Objevil se i jeden nový: náhlé případy apendicitidy. Případů bylo tolik, že němečtí veteráni bitvy o Británii se navzájem ptali na jizvu po operaci. […] Byla to ale únava z boje – jinými slovy zhroucení.“

Znak 313. československé stíhací perutě

Muži I./JG52 se 27. října 1940 zúčastnili své poslední akce v bitvě o Británii. Toho dne skupina přišla o svého velitele a dalšího pilota. Z 36 pilotů, kteří v červenci zahájili tažení proti Královskému letectvu, zůstali čtyři…

Velitel Fighter Command Hugh Dowding uvedl: „Na začátku září byly naše ztráty tak veliké, že čerstvé perutě byly zdecimované dříve, než si ty staré odpočinuly, aby později byly schopny zaujmout jejich místo. Neměli jsme dostatek stíhacích pilotů, abychom zaplnili prázdná místa ve stíhacích perutích.“ V oficiálních dějinách Královského letectva se otevřeně uvádí: „Náhrada za ztráty byla nejzávažnějším momentem problematiky pilotů, ale nikoliv jediným. V řadách těch, kteří přežili, panovalo rovněž napětí. […] Dlouhé hodiny v prostorech rozptýlení, trvalé lety ve vysokých výškách, opakované vzdušné souboje, seskoky padákem, nouzová přistání – to vše si žádalo svou daň, i když nějaká újma nebyla okamžitě patrná.“

Nemálo mužů se díky nervovému vypětí, způsobenému stálým operačním napětím, stáhlo do svého vlastního světa. Jeden britský stíhač uvedl, jak na něho byli kolegové až nezvykle zdvořilí. Jak se později dozvěděl, bylo tomu tak z prostého důvodu. Spolubojovníci nechtěli, aby možná poslední slova jejich kamarádovi nebyla příliš hrubá.

Focke-Wulf Fw 190

Pro většinu našich letců neznamenala bitva o Británii takové vytížení, jako jejich předchozí nasazení ve Francii. Dosvědčuje to i zápis v deníku Stanislava Fejfara z 15. září 1940:

„U letky jsou zatím dvě ztráty, jeden Angličan a jeden Čech. Několik pilotů je raněno, ale pouze lehce, takže se nám v dohledné době vrátí. Zatím je pilotů dostatek, každý má po dvou až třech dnech jeden den volna, takže únava není tak velká jako ve Francii.“

Nic samozřejmě neplatí stoprocentně. Slavný četař Josefa František sloužil v řadách proslulé 303. polské stíhací perutě, nasazené v horkém úseku 11. skupiny Fighter Command nesoucí hlavní tíhu bojů s německou Luftwaffe. K tragické smrti českého esa 8. října 1940 jistě přispělo i jeho vyčerpání z neustálé operační činnosti.

Pozdější fáze války

Pouze jediná československá stíhací peruť byla v průběhu války nasazena v rámci 11. skupiny. Jednalo se o Třistatřináctku, nejmladší peruť vytvořenou na půdě Velké Británie. Na jaře roku 1942 se její muži zúčastnili tvrdých bojů s německými stíhači nad západní okupovanou Evropou.Němci měli nejen výhodu „vlastního hřiště“, ale zároveň disponovali mnohem lepšími stroji. Jednalo se o nebezpečné Focke-Wulfy Fw190, se kterými se v té době standardní Spitfiry„pětky“ nemohly měřit. Počátkem května 1942 se intenzívní bojová činnost odrazila na fyzické i psychické stránce stíhačů 313. perutě, jak svědčí zápis kronikáře:

„Zdá se, že piloti všichni jsou trochu již přelétáni. I takový tvrdý Jícha si »by the way« postěžoval: »Cítímse trochu unaven. Člověk není ze železa. Už jsem přežraný toho kyslíku. Ono to síly nepřidá. « »Tak si tedy odechni, dej si pohov,« radí kamarád. »Ne, to by vás bylo o jednoho méně a což, kdyby se zase nějaká mela strhla. Pak je tam dobrý každý jedinec.« […] Takové řeči lze nyní občas zaslechnout. Jsou to sice jen řeči, ale nejen, že na nich je leccos pravdy, znamenají hlavně, že piloti jsou skutečně již trochu unaveni a přelétaní a potřebovali by alespoň malý odpočinek.“

Po přistání z další akce nad britskými ostrovy

Práce v 11. skupině byla opravdu tvrdá a vyžadovala od stíhacích letců maximální nasazení, které bylo pro některé jedince nad jejich síly, jak dokládá zápis ve Fejfarově deníku z 28. dubna 1942:

„Nový příslušník letky poručík Příhoda udělal jednoho Me-109. Dal mu pěknou dávku, ze které se nevzpamatoval. Tak to by byl třináctý pro naši squadronu. Jen houšť. Domů jsme se vrátili všichni. Odpoledne druhý let, celkem nic nového. […] Vše klaplo. Seržant Stočes neschopen k operační službě. Že by zánět ,sweepu‘?“.

Z výše uvedených důvodů britské velení své perutě „rotovalo“ po ostatních, méně vytížených skupinách. Počátkem června 1942 byla 313. peruť stažena z 11. skupiny, v jejímž rámci za pouhé dva měsíce a šest dní uskutečnila 51 sweepů! Pro porovnání uveďme, že od ledna do srpna 1943 provedla tato jednotka „pouze“ 38 sweepů. Operační činnost prudce vzrostla v září téhož roku, kdy uskutečnila plných 22 sweepů. Přeřazení do 10. skupiny však neznamenalo menší ztráty. Jejich příčinnou bylo, že piloti stále létali na Spitfirech „pětkách“. Dosažená vítězství přitom ostře kontrastovala se ztrátami Třistatřináctky. Josef Příhoda, přezdívaný strejda, byl nejúspěšnějším pilotem perutě. Tento nositel Záslužného leteckého kříže padl 6. března 1943 v boji s FockeWulfy. Po jeho smrti se zdvihla kritika vůči Britům i československému velení:

„Pavel Kocfelda, kterému se říkalo Pablo, se snad poprvé rozčílil. »Kdyby nám dali pořádný mašiny, tak se strejda vrátil…! Strkaj nám starý křápy, s kterejma Angláni lítat nechtějí! A ty naši hvězdáři jsou s nima jedna ruka. Fuj! Válejí se v Londýně a kašlou na to, kolik našich kluků zařve!«“

Němečtí stíhači odpočívají před další akcí v bitvě o Británii

Nutno dodat, že v roce 1943 byly vynikajícími Spitfiry Mk.IX přednostně vybaveny jednotky operující v rámci 11. skupiny. Toto kritérium však nesplňovala žádná z našich perutí. Bylo spočítáno, že pokud by byly všechny československé stíhací perutě nasazeny v 11. skupině, do půl roku by přestaly existovat. Naše letectvo se v průběhu války potýkalo s akutním nedostatkem létajícího i pozemního personálu. K předepsanému počtu mu vždy scházelo více než 250 mužů. Svého největšího válečného stavu dosáhlo k 15. únoru 1943, kdy v jeho řadách sloužilo 1521 mužů.

LMF

Nemálo letců opustilo řady Královského letectva se záznamem Lack of Moral Fibre (nedostatek bojové morálky) ve své vojenské složce. Zejména bombardovací osádky byly vystaveny značné zátěži, která byla pro mnohé nepřekonatelná. Operace vedené na přelomu let 1943/44 měly mezi osádkami pověst „vyhlazovacích“. Přeživší veterány Bomber Command krvavá bitva o Berlín strašila ve snech ještě mnoho let po skončení války. Max Hastings uvedl, že přibližně jeden ze sedmi mužů, ztracených mezi výcvikem v Operational Training Unit a dokončením operační túry, opustil svou osádku z morálních nebo zdravotních důvodů. Jeden z čelných představitelů Bomber Command po válce otevřeně sdělil, že:

„LMF se nám mohlo po squadronách rychle rozšířit jako epidemie, kdybychom ho přísně nekontrolovali. Staral jsem se o to, aby byl každý takový případ na mé základně potlačen před vojenským soudem, a kde to šlo, byly ukládány exemplární tresty nezávisle na tom, co říkali psychiatři.”

Uveřejněno s laskavým svolením autora.

Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 12/2010 vydavatelství Naše Vojsko.