Šroubovák v soupáčí
Startuji s letounem MiG-15 bis na žateckém letišti. Jsem mladý pilot, na tomto stroji mám nalétáno asi 100 hodin, ale ve vzduchu jsem už jako doma. Přesto mne hodně zaskočilo, když při stahování plynové páky došlo k jejímu zadření a ač jsem s ní hrubě manipuloval, nešlo s ní ani pohnout. Hrklo ve mně jako v pendlovkách, protože jsem si nedokázal představit, jak dostanu mašinu letící na plný plyn na zem.
Vše hlásím ŘL a na jeho pokyn snižuji rychlost točením velmi ostré zatáčky s vysunutými vzdušnými brzdami a po klesnutí rychlosti na 400 km/h vysunuji podvozek a přistávací klapky. Stále při tom lomcuji plynovou pákou, ale ta drží jako přikovaná v poloze plný plyn. Při stálém točení ostré utažené zatáčky se pomalu šourám do čtvrté zatáčky. Srovnávám do přistávacího kurzu a klesám ku dráze. Rychlost se samozřejmě opět zvyšuje a já se rozhoduji pro riskantní kousek, pomalu přivírám stopkohout a snižuji otáčky motoru. Na tuto činnost není stopkohout samozřejmě konstruován a proto hrozí nebezpečí zhasnutí motoru. Asi 300 m před prahem dráhy při rychlosti 350 km/h zavírám stopkohout a klouzavým letem se dostávám nad dráhu a světe div se, přistávám asi 50 m za přistávacím T, což je výborné. Setrvačností jedu na konec dráhy a zastavuji na západní stojánce. Tam mě už čeká technik letounu a já z jeho tváře čtu, že ví v čem je problém. Otevírám kabinu, technik přistavuje žebřík, leze nahoru a sahá hluboko za má záda. Pak vytahuje obrovský šroubovák s dřevěnou rukojetí, poškozenou od soupáčí plynu, kam zapadla. A najednou je vše jasné.
Druhého dne vlítne velitel letky na učebnu a zařve: „Chachare, máš jít okamžitě k „taťuldovi“, tím myslel k veliteli pluku. Kluci začali okamžitě spekulovat, jaká odměna mně čeká, zda to bude jenom pochvala nebo něco většího, třeba peněžitá odměna nebo fotka před rozvinutou bojovou zástavou. Já se dávám do pucu a natěšený jdu na štáb. Velitel mne přijímá, já se předpisově představuji, ale z tváře velitele čtu, že je něco v nepořádku. „Chlapče, ako si robil kontrolu kabiny pred vstupom do letůňa?“. Vyhrknu ze sebe citaci z instrukce pro pilota. „A svietil si baterkou za sedadlo?“, ptá se, a já po pravdě odpovídám, že nikoliv, baterku si beru jenom na noční létání. „A já si svietim aj vo dne“, zní lakonická odpověď. Později jsem pozorování zjistil, že „taťulda“ před letem vůbec neprohlíží letoun. Teď ale zvedl tři prsty před můj obličej a rozhodl: „Máš tri dni, možeš odisť“. Celý skoprnělý se vracím na učebnu a když prozradím klukům, že jsem vyfasoval tři dny domácího vězení, mohou se potrhat smíchy. Padají ale i kritická slova na hlavu našeho vrchního velitele, která se nedají publikovat. Nakonec dostávám dobrou radu:
- Článek č. 1 říká, že velitel má vždycky pravdu.
- Článek č. 2 to upřesňuje: nemá-li velitel pravdu, platí článek č. 1.
Ve své další letecké kariéře jsem často musel použít článek č. 2 neexistujícího, ale při tom velice moudrého předpisu.
Jaromír Palečný