Zpestření lázeňské léčby
Výcvik ve střelbě na vzdušný cíl se prováděl ostrou vzdušnou střelbou na takzvaný rukáv. Rukáv byl skutečně rukáv, ale mimořádných rozměrů. Byl asi jeden a půl metru široký a asi deset metrů dlouhý. Vpředu měl ocelovou konstrukci ve tvaru hvězdy a každého jeden a půl metru měl uvnitř ocelovou kruhovou výztuž. Rukáv byl vlečen za letounem, kterému jsme říkali vlekař. Ten se postavil na startovací dráhu a lano z jeho navijáku bylo nataženo asi dvě stě metrů za něj. Takto startoval a po startu v bezpečné výšce povolil naviják a lano se odvinulo na vzdálenost zhruba pět set metrů. Vlekař potom jako vzdušný cíl odlétl nad vojenský prostor Doupov. Tam vydal rádiem heslo, znamenající povolení k útoku na rukáv a stíhači zaujali východiště ke zteči. Obvykle se na terč útočilo z obou stran. Při útoku stíhači odpovídali za bezpečnost vlekaře, takže museli při útoku dodržet minimálně stanovený rakurz. To znamenalo střílet na rukáv z boku, aby nebyl vlekař zasažen. Nejnebezpečnější byl útok zboku vedený shora nebo zezdola. Když stíhač nedodržel rakurz, většinou došlo k zasažení vlekaře. Vlekař na druhou stranu odpovídal za dodržení prostoru vymezeného ke střelbě. Při větší oblačnosti a při střelbě nad mraky si vlekař musel upřesňovat polohu pomocí prostředků radionavigace.
Měli jsme u pluku jednoho šplhavce, který pucoval kliky a vyškemral si funkci vlekaře. Při jedné střelbě nad mraky nezvládl dodržení prostoru střelby a nechal se zdriftovat nad Karlovy Vary. Dal povolení k útoku. Nad mraky jsme se k němu přihnali a začali bušit do rukávu střídavě z obou stran.
Dávka z velkorážních kulometů představovala pětadvacet až třicet výstřelů. Na karlovarskou kolonádu se rázem vysypalo šedesát nábojnic, každá o váze více jak jeden kilogram. Padající nábojnice při pádu houkali a po dopadu na dlažbu kolonádu hlasitě řinčely. Zahraniční hosté v hrůze prchali pod krytou část kolonády. Náš způsob propagace lázeňské léčby byl zhodnocen v armádním rozboru. Jako opatření proti další úspěšné léčbě se dodatečně montovali lapače hilzen, ovšem neosvědčily se.
Druhý případ, který se stal při vzdušné střelbě, byl v mé režii. Při vzdušné střelbě jsme vždy soutěžili o větší počet zásahů v rukávu. Na rukáv se tentokrát útočilo ve čtyřčlenném roji. Zbrojíři měli čtyři druhy vazelíny pro rozlišení střel. Munice každého ze čtyř letounů se odlišovala barvou vazelíny natřenou na kulometné pásy. Stopy vazelíny ze střely zůstaly na průstřelech rukávu. Čím větší byla při střelbě vzdálenost letounu od rukávu, tím větší byl rozptyl střelby a pochopitelně tím míň bylo zásahů. Proto jsem šel při útoku co nejblíže. Trochu jsem to přehnal s rakurzem. Moje dávka šla do přední části pytle a jedna střela přesekla vlečné lano. Vlečený rukáv měl rychlost asi čtyři sta kilometrů za hodinu. Rychlost vlečeného rukávu zabezpečovala vzdálenost nutnou k vybírání zteče. Letoun musí být nasměrován v ose střelby a po výstřelu na cíl musí mít dost velkou vzdálenost od cíle na jeho minutí.
Po posledním výstřelu mé dávky a přeseknutí lana měl rukáv okamžitě nulovou rychlost a náhle se objevil asi sto metrů před mým letounem. V podstatě jsem nestačil ani pohnout pořádně kniplem. Ale ten náznak cuknutí s ním, stačil vychýlit čumák letounu o jeden až dva metry, což mě zachránilo. Letoun olízl rukáv křídlem a ohnul se první deflektor na křídle. Kdybych nabral rukáv čumákem, ten by se přisál na vstupní hrdlo motoru letounu, způsobil by jeho vysazení a rukáv svým překrytím kabiny by zabránil katapultáži. Stejný scénář se odehrál při střelbách jiného leteckého útvaru. Tenkrát při něm pilot zahynul.
Soutěž jsem nakonec vyhrál a padák jako výhra vypadal skoro jako kanadský žertík.
Jan "Hans" Voráč