Privátní let
Další časová branka byla ve věku 55 let, což byl další limit. Nabídli mi místo koordinačního důstojníka na t.zv. KSŘL /Koordinační stanoviště řízení letů/. Pracoval jsem tam několik let a zažil řadu napínavých situací. Vojenské pracoviště bylo spojeno s civilním pracovištěm t.zv. Approachem /eproučem/. Museli jsme neustále koordinovat vojenské lety s civilní leteckou dopravou. Navzájem jsme se dobře snášeli a spolupracovali, pomáhali si při řízení letů.
Jednou došlo k následující události. Byl už večer, tma, všude plno bouřek, od západu přilétával privátní soukromý letoun. Měl zhruba polohu „Rakovník“. Měl mluvit anglicky, což byl povinný jazyk pro civilní dopravu. On ale nebyl v angličtině dobrý a zřejmě nebyl dobrý ani v letu IFR. Dostal se do potíží a ve strachu o svůj život začal vykřikovat ve svém rodném jazyce, němčině. Hoši z eprouče mu nerozuměli a volali na mne, co mají dělat. Řekl jsem jim, ať mi pro něj dávají instrukce česky, já jsem se ho snažil uklidnit a dával jsem mu to německy. Střídáním radiových frekvencí se jim – nám ho podařilo dostat na zem a bezpečně přistát. Chvílemi to bylo opravdu dramatické.
Přišel nám poděkovat na věž a říkal, že asi přijde kvůli té slabé angličtině o licenci. Druhý den ráno měla situace dohru. Na eprouč přišla komise, pouštěli si nahrávky obrazovky a odposlech a rozčilovali se, že tam je němčina. Přišli za mnou, jak jsem si mohl dovolit mluvit na jejich frekvenci německy. Čekal jsem, že mi poděkují za zachráněný letoun a místo toho výtka. Dožral jsem se a vysvětlil jim, že jsme zachraňovali člověka, že nejsem jejich podřízený a že bych v podobné situaci postupoval stejně. Měl jsem podporu všech eproučáků.
Hrozný případ se šťastným koncem se stal kteréhosi dne na rozhraní podzimu a zimy. Ráno končící stará směna eprouče byla střídána směnou novou. Bavili se jako obvykle o holkách. Starý supervisor povolil pojíždění dopravnímu letounu na dráhu a neinformoval nového. V době střídání byla mlha a z věže nebylo vidět na dráhu. Letoun naroloval na dráhu a dělal úkony. Nový supervisor nevěděl, že na dráze je letoun a povolil přistání dalšímu letounu. Ten těsně před přistáním uviděl na dráze stojící letoun, zatáhl za řídící páku a z posledního zbytku rychlosti nadzvedl přistávající letoun asi o jeden až dva metry. V plné rychlosti narazil do stojícího letounu, usekl mu kormidlo a horní část trupu, takže ze stojícího letounu udělal kabriolet. Palivové nádrže popraskaly a všude byla spousta paliva. Momentální navrstvení asi deset centimetrů paliva. Cestující čvachtali v palivu. S hrůzou jsme čekali, kdy to chytne a všichni uhoří, ale naštěstí to nechytlo. Ani v jednom letounu nebyl nikdo vážně zraněn, což byl úplný zázrak.
Služba na tomto pracovišti byla nejen kvůli podobným situacím psychicky velice náročná. Charakteristická byla také tím, že se střídala nečinnost s naopak enormně vypjatými situacemi. Dva naši kolegové zemřeli přímo na pracovišti u obrazovek radarů.
Při jedné službě, asi ve dvě hodiny v noci na mne volal supervisor.
„Honzo, máte něco ve vzduchu?“
„Pepo, nemáme nahoře nic“.
„Tak se pojď podívat na obrazovku“, volal mě Pepa. Na hlavní přistávací dráhu 24 klesal silný radarový odraz a už byl na vzdálenosti 10 kilometrů. Šli jsme se oba podívat k oknu, co že to přistane. Nic se nedělo a tak se supervisor vrátil k obrazovce a opět volal.
„Honzo, pojď sem rychle!“
Klesající silný odraz se zastavil a stál na ose dráhy, asi za tři až čtyři minuty se začal pomalu vracet, vzdalovat. Radary byly v naprostém pořádku. Asi za hodinu na to přistávaly letouny a všechny jsme je na obrazovkách viděli. Když to nebyla chyba radaru, co to bylo – zřejmě UFO. Na povinném záznamu obrazovky bylo těleso s radarovým odrazem nahráno.
Jan Hans Voráč