Prověrka tělesné zdatnosti
Velitel pluku dostal nápad prověřit tělesnou zdatnost svých pilotů. Z ničeho nic byl nástup pilotů do autobusu a i se štábem pluku jsme vyrazili směr Chomutov. Na okraji Chomutova se autobus otočil, zastavil a dostali jsme výstup z autobusu. Instrukce zněla.
„Máte dvě hodiny na to, dostat se na letiště. U hlavního vchodu na letiště bude příslušník štábu pluku měřit a zapisovat váš čas."
Brána letiště byla vzdálena asi 12 kilometrů. Několik vzájemných pohledů nás rozdělilo nejprve do dvou skupin. První skupina těch mladších pilotů v čele s velitelem jejich letky, obézním Frantou Eiblem, vyrazila svižným poklusem udaným směrem. Viliam a já jsme váhavě postávali a moc se nám do zrychleného přesunu nechtělo.
„Mladíci odběhli, chceš se za nimi deklasovat?“, povídám po chvíli Viliamovi.
„Přepadoví piloti jsou tu na jiné úkoly“, zněla vzápětí jeho odpověď, se kterou mi nezbylo než souhlasit. A tak jsme v klidu, pomalým krokem vyrazili s Viliamem po okresce zpátky k letišti. Kráčeli jsme a povídali si, když jsme po chvíli zaslechli vrčení auta. Bezděčně jsem se otočil po zvuku a spatřil malý, starý náklaďáček. Mávl jsem na něj rukou. Přece jenom je o něco rychlejší než naše chůze, a třeba zastaví. Seděl v něm postarší, příjemný pán v pracovním obleku.
„Tak jen pojďte chlapci, kousek vás svezu“, pravil s úsměvem.
Sedli jsme si vedle něj do kabiny a rozumnou, pomalou rychlostí se rozjeli směrem k letišti. Po několika kilometrech jsme předjížděli již značně upocené běžce, na které Viliam zuřivě mával a pokřikoval. Když jsme předjeli i nejrychlejšího běžce, zůstala před námi prázdná cesta. Ještě projedeme jednu malou vesničku a po několika kilometrech už bude letiště, přemýšlím si v duchu. Při představě, že bychom měli celou štreku absolvovat po vlastních, mi naskakovala husí kůže. Hlavně jsem měl radost, že nemusíme jako všichni ostatní, propocení naskrz, utíkat pro radost „štábním krysám“.
Při mém přemýšlení koukám z okna náklaďáčku a právě jsme projížděli vesničkou s esovitou zatáčkou, uprostřed níž stál kostel. Objeli jsme pomalu kostel a za ním, na kraji vesnice, stál náš autobus. Podél příkopu stáli v řadě příslušníci štábu pluku zády k nám a svorně močili do příkopu. Díky tomu nás nezahlídli, ale přesto jsme s Viliamem bleskově sklouzli pod palubní desku.
„Copak, copak chlapci, co se děje?“, zmateně kouká řidič, jak se mačkáme k podlaze kabiny.
Vylezli jsme zpátky na sedačku, oprášili se a tatíkovi vysvětlili, že jsme měli běžet s ostatními, ale že se nám moc nechtělo. Že se teď ale musíme dostat na letiště tak, aby nás nikdo z autobusu neviděl.
„To musím trochu přidat, aby nám autobus nešlapal na paty“, usmál se tatík a šlápl na plyn.
Přijeli jsme ke svobodárně s dostatečným náskokem, poděkovali tatíkovi, vyskočili z auta a rychle zmizeli na svobodárnu. Pocákali jsme se vodou, abychom alespoň trochu vypadali jako naši propocení kolegové a za dveřmi svobodárny čekali na utrmácené běžce. Ještě chvíli jsme nacvičovali utrmácenost a pak jsme se přiřadili ke střední skupině. Zničený a upocený Franta na nás volal.
„Vy kurvy, já to na vás prásknu“.
„Jen to zkus a dostaneš přes držku“, volal na něj Viliam z čela skupiny.
Frantu asi naštvalo, že budeme mít nejlepší časy z druhé skupiny, protože už neměli sílu nás předběhnout. Nechali jsme si zapsat čas stejně jako ostatní a odebrali jsme se do L-normy, jídelny pro piloty. Nikomu se ani moc nechtělo obědvat, jak byli utahaní, jenom nám chutnalo. Aby toho nebylo dost, Viliam obcházel zničené běžce, vždy chvilku přisedl a provokativně se vyptával, jak se jim běželo.
„Viliame, nech toho, ti jsou tak nasraní, že to doopravdy někdo práskne!“, říkal jsem mu.
Ale on si tu radost neodpustil a provokoval dál poznámkami, že jestli někomu nechutná, že to po něm dojede. K mé velké radosti se žádný práskač u pluku nenašel.
Jan "Hans" Voráč