„Věděl jsem, že jdu na jistou smrt, ale musel jsem kamarádům pomoci. Všechno jsem vsadil na moment překvapení a znalost německé taktiky.“
Jedním z prvních československých letců, kteří se zapojili do boje proti fašistickému Německu, byl i stíhací pilot František Peřina. Proslavil se během francouzské kampaně, kdy bojoval v řadách slavné Grouppe de Chasse I/5 „Les Cicognes“. Díky svému leteckému umění, přesné mušce a hlavně obrovské odvaze vešel ve známost jako Generál Nebe, Stíhací eso nebo Rinope. Věnujme se proto nyní trochu blíže tomuto muži, který by v letošním roce (konkrétně 8. dubna) oslavil již 106. narozeniny…
František Peřina se narodil v roce 1911 v Morkůvkách u Břeclavi. Jako vyučený soustružník se přihlásil dobrovolně k letectvu a v letech 1929-1931 absolvoval Školu pro odborný dorost letectva ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. Po službě u 5. pozorovací letky 2. leteckého pluku v Olomouci prodělal v roce 1932 stíhací výcvik v Chebu, aby se vrátil do Olomouce k 34., později 36. stíhací letce. Díky svému leteckému nadání byl tehdy již četař Peřina zařazen do reprezentačního týmu ČSR na IV. ročníku mezinárodního leteckého mítinku v Curychu. V soutěži proti podstatně modernějším zahraničním strojům (včetně budoucího hlavního zástupce německé Luftwaffe, Messerschmittu Bf-109) si vedl velmi dobře a získal po jednom 2., 3. a 4. místě. Na podzim 1937 suverénně zvítězil v Malackách při armádních leteckých závodech ve vzdušné střelbě. Na přelomu let 1937-1938 absolvoval s úspěchem školu pro rotmistry v Milovicích na Nymbursku. Až do okupace republiky pak létal na stíhacích Aviích B-534 u 52. stíhací letky v Olomouci.
V červnu roku 1939 uprchl z vlasti a přes Polsko se dostal do Francie. Zde, ve středisku Chartress, se přeškolil na americké stíhačky Curtiss H-75 a byl jedním z prvních dvaceti československých letců, kteří se dostali na frontu. Byl zařazen do slavné perutě „Čápů“ – GC I/5 „Les Cicognes“, spolu s několika dalšími krajany, např. Aloisem Vašátkem a Tomášem Vybíralem. Zde létal jako číslo samotného velitele, kapitána Jeana Accarta.
Již v prvních dvou dnech po napadení Francie získal postavení stíhacího esa (Status stíhacího esa získal letec, kterému bylo potvrzeno sestřelení nejméně 5 nepřátelských letounů, Peřina jich měl v rozmezí 10.-11.5. na kontě již 7!). Postupně docílil celkem 12 jistých a 2 pravděpodobných vítězství (dva střemhlavé bombardéry Ju-87, které se zřítily až za francouzsko-belgickou hranicí a tudíž nemohly být uznány jako jistě sestřelené…). Jeho nejznámějším činem byl pravděpodobně útok na obrovskou přesilu 60 německých těžkých stíhaček Messerschmitt Bf-110 dne 3. června 1940 u Paříže. Při útoku byl zraněn, z nemocnice však zanedlouho utekl a vrátil se k peruti. 25. června 1940 utichly boje na francouzské frontě a celá GC I/5 přelétla do Afriky na letiště Saint Denis-Sig, asi 40 km od Oranu. Zde byl (již) poručík Peřina jmenován za své zásluhy spolu s ostatními Čechoslováky rytířem Čestné legie.
Jeho další cesta vedla lodí přes Gibraltar do Anglie, kde byl zařazen v hodnosti Pilot Officer k nově zformované 312. stíhací peruti RAF. V jejích řadách se zúčastnil slavné bitvy o Británii, později i útoků na nepřítelem okupovaný kontinent a připsal si na své konto další dva sestřelené německé stroje. Po ukončení operačního turnusu působil od prosince 1942 jako střelecký instruktor (Sector Gunnery Instructor) na několika základnách stíhacího letectva. Od roku 1944 do konce války posléze pracoval jako pobočník velitele čs. styčné skupiny u štábu Fighter Command – Velitelství stíhacího letectva. Do Čech se vrátil v červenci 1945.
Po válce sloužil jako instruktor v pilotní škole v Olomouci, později velel letecké střelnici v Malackách. V lednu 1949 byl od letectva propuštěn, 12. dubna pak spolu s manželkou a přítelem uletěl na sportovním letounu do Rakouska. V Anglii byl přijat zpět k RAF, v roce 1955 odešel do civilu a odstěhoval se do Kanady, o čtyři roky později pak do USA. V roce 1979 odešel do důchodu. Do rodné vlasti se vrátil v roce 1993. V současnosti žije již jako generálporučík v Praze.
Za svoje vynikající zásluhy a hrdinství obdržel 4x Československý válečný kříž, 3x Československou medaili Za chrabrost, Československou medaili Za zásluhy I. st., Československou pamětní medaili zahraničního odboje (se štítky F aVB), Řád bílého lva, francouzský Croix de Guerre se 4 palmami, 2 zlatými a 2 stříbrnými hvězdami, řád Légion d’Honneur (stupně Chevalier a Officier), britskou The 1939-1945 Star (with Battle of Britain Claps), Air Crew Europe Star a War Medal.
Jak jsem se kdysi na webu zmínil, při někdejší besedě na ČVUT v Dejvicích mě zaujala zmínka o službě na škole pro rotmistry v Milovicích. Jakožto relativně čerstvě naturalizovaný „Milovičák“ jsem proto neváhal a odhodlal se k napsání dopisu. Po delším pátrání se mi podařilo objevit i aktuální adresu trvalého bydliště. Ač jsem již pomalu přestával doufat v úspěch, byl jsem posléze velmi mile překvapen, když na mě ze schránky vypadla obálka, v jejíchž útrobách jsem objevil podepsanou fotografii a dopis od pana generála se vzpomínkou na jeho milovické působení.
Pan generál byl potěšen mým zájmem. Jak sám přiznal, na Milovice má mnoho zajímavých vzpomínek, na které se nedá zapomenout. Stačilo by to jistě na osmistránkový dopis. Dovolil bych si tedy nyní ocitovat jednu z příhod, které mi v dopise popsal…
„Po mém hlášení se ve škole jsem byl všemi učiteli a hlavně velitelem školy vyzýván, kdy jim něco ukáži z mého leteckého umění… …jednou odpoledne, kdy od rána pršelo a příkopy kolem cest byly plné vody, celá škola byla na cvičném pochodu asi 30 km, ovšem důstojníci na koních, jsem měl příležitost se předvést. Později odpoledne déšť přestal, tak jsme začali létat. Hned po startu jsem uviděl, jak se celá kolona, v čele s velitelem školy, který seděl na koni, blíží k bráně školy. Tak jsem hodně nízko na ně s plným plynem udělal nálet. S hrůzou jsem konstatoval, jak velitel školy letí ze sedla a přímo do příkopu. Při mém návratu mě již strážný u brány oznámil, že se mám ihned hlásit v kanceláři velitele školy. Tam ve společnosti všech důstojníků mě strašně vynadal. Neztratil jsem rozvahu a s klidem jsem mu odpověděl: „Pane plukovníku, celou dobu jste mě i Vy nabádal, abych Vám ukázal, jak se připravuji na možnost války a toto byla nejlepší příležitost, jak bych měl útočit na kolonu nepřátelských sil, a myslím si, že i proto jsem zde v této škole, abych po ukončení mohl být příkladem těm mladším, které budu mět na starosti.“ Všichni stáli jako opaření, až pan plukovník pronesl: „Pánové, myslím si, že Peřina si vlastně žádá o naší pochvalu, protože vidím, že bere vojnu skutečně vážně, což jeho výsledky dokazují.“ Všichni mě podali ruku a já, jak se říká „s klidem Angličana“, odešel…“
Měl jsem možnost pana generála Peřinu osobně poznat. I přes velmi pokročilý věk z něj vždy vyzařovala nezměrná duševní síla a vůle. Všichni jsme se těšili na spoustu dalších a dalších setkání na besedách, leteckých dnech a různých vzpomínkových akcích. Bez tohoto Rytíře nebes by to totiž nikdy nebylo ono…